Ema Vyroubalová Role: Lecturer in the School of English First Language: Czech Other Languages: English, French, German, Latin, Italian, Russian, Modern Hebrew Language: Czech (Seicis) Family: Slavic Spoken in: Czech Republic Speakers: 10 million Vyrostla jsem v České Republice v jednojazyčném česky mluvícím prostředí. První jazyk, který jsem se učila byla ruština, ale můj první rok ruštiny se ukázal být mým posledním, protože to byl také rok Sametové revoluce. Ve třídě jsme na oslavu počmárali poslední číslo ruského časopisu, který jsme měli všichni povinně předplacený. Paní učitelka nám moudře připomněla, že se nám třeba bude ta trocha ruštiny jednoho dne ještě hodit. My jsme si o tom samozřejmě mysleli své. Já jsem si na tento okamžik nicméně vzpomněla, když jsem se skoro přesně po dvaceti letech přistihla, jak se snažím rozluštit ruská jména sýrů v potravinách, kde měli na pultu s lahůdkami nápisy v ruštině a hebrejštině. Ne neprobudila jsem se do zlého snu jako z Kafky: jenom jsem se přestěhovala za prací do Izraele. A i přes mlhu těch dvou desetiletí bylo jednodušší vyvolat si azbuku než hebrejskou abecedu, kterou jsem se začala učit teprve nedávno. Po jazykové stránce se toho u mě během těch dvou desetiletí mezi mým prvním setkáním a znovushledáním s ruštinou hodně událo. V polovině devadesátých let jsem odjela studovat do Spojených Států. Angličtina rychle vystřídala češtinu jako jazyk, ve kterém jsem uměla nejplynněji psát; po pár letech se stala angličtina jazykem, kterým se mi i nejsnadněji hovoří. Přes nejrůznější úskalí a více i méně dobře zamýšlené rady jsem si zvolila studovat a potom vyučovat britskou literaturu, což mě vůči tomuto jazyku postavilo do zvláštní autoritativní pozice. Technicky vzato nejsem rodilá mluvčí: začala jsem se anglicky učit moc pozdě a v anglicky mluvícím prostředí jsem se začala pohybovat ještě později na to, abych splnila obvyklá kritéria. Můj přízvuk v angličtině neprojde za místní nikde v anglofonním světě. Přesto je angličtina jazykem, ve kterém žiju--doma (manžel je Angličan), v práci, i v mojí mysli, … Když jsem přiletěla do Dublinu na pohovor o místo na Trinity, zaujal mě v celním prostoru nápis značící “bod, odkud není návratu”. Zpětně to vidím jako dobré znamení. Místo jsem dostala. Ten nápis a ta chvíle mi take připomínají cesty, které jsem podnikla k, zkrz a od různých jazyků. Protože nespočetné body, odkud není návratu, oddělují jazyky a přízvuky, kterými mluvíme dnes a budeme mluvit zítra, od těch, kterými už nemluvíme, nebo kterými jsme nikdy nemluvili a nikdy mluvit nebudeme. 22
TCD Multilingual 2015
To see the actual publication please follow the link above